Asociace malého fotbalu české republiky

Hráči jsou naši parťáci, ne podřízené figurky, říká Brejla

29. 11. | 18

Praha – Povedeným Galavečerem malého fotbalu na pražském Smíchově skončilo i pro Petra Brejlu aspoň na chvíli náročné období. V roli předsedy řídící komise uzavřel podzimní část celostátní Superligy, od níž si v říjnu opět „odskočil“ k české reprezentaci do 21 let.

Z pozice generálního manažera vytvořil tým, který se stal premiérovým mistrem světa v malém fotbale.

 

Organizoval jste druhý Galavečer malého fotbalu. V čem byl povedenější než ten první?

Z reakcí pozvaných hostů soudím, že letošní ročník byl asi veselejší. Ale nehodnotím ho jako lepší. Vycházel z velmi podobného scénáře a režie, jen došlo ke změně grafiky, která byla zaměřena víc na všechny oceněné a bylo víc videa. Peťa Švancara jako moderátor předvedl fantastickou práci a všechny přítomné perfektně bavil. A to mi na generálce říkal: Neboj, pojmu to trochu do profesionalismu. (smích) I Monika Bagárová byla skvělá, se svým tanečním doprovodem rozhýbala publikum.

 

Jak složité je zorganizovat takovou akci?

Byť jsem měl výhodu, že jsem vycházel z modelu, který jsme dali loni dohromady s mým tehdejším kolegou Ondrou Nedomou, kdy on byl pod projektem podepsán a já jsem byl spíš schovaný za ním a relativně v klidu, tentokrát to pro mě znamenalo dva měsíce permanentního stresu. Teď jsem na galavečer byl sám a věděl jsem, že všechny chyby půjdou jen za mnou. Nicméně nejsložitější je to, co je nejméně vidět a co zabere nejvíc času. A to je představa, co tím vlastně chceme jako asociace říci a komu. A od toho se odvíjí scénář, choreografie, produkce, pozvaní hosté a tak dále. Další složitá věc je pozvání konkrétních hostů, protože kapacita je vždy omezená. Tady bych rád poděkoval Rendovi Pazderovi a Pavlovi Majerovi za pomoc.

 

Oceňujete plejádu skvělých hráčů a úspěchů, v tom vidíte smysl galavečera?

Ano, přesně tak, je to nejvyšší smysl tohoto večera. Jde o chvilku pro ty, kteří v našem sportu v tomto roce něčeho dosáhli, aby se s tím mohli pochlubit na pódiu a zároveň, aby dostali vlastní prostor k poděkování. Obzvláště hrdý jsem na anketu Síň slávy, protože lidé do ní uvedeni jsou nebo byli celoživotní nadšenci, bez kterých bychom tady vůbec nebyli. Pro mě jsou to vzory. Nesmíme ale zapomenout také na předávající hosty, kteří se většinou rekrutují z řad našich partnerů. díky jejichž pomoci zase můžeme vůbec fungovat. Samostatná kapitola jsou zase takzvaní slavní předávající hosté. Za všechny uvedu fedcupovou hrdinku, tenistku Kateřinu Siniakovou, která nám všem v sále udělala velkou radost.

 

Galevečerem skončila podzimní část čtvrtého ročníku Superligy malého fotbalu. Už jste vyšperkovali nedostatky soutěže, nebo co ještě chcete zlepšit?

Máme za sebou tři a půl roku Superligy bez větších problémů, nemáme jedinou kontumaci utkání a z herního hlediska vše šlape, jak má. Na amatérskou celostátní soutěž je to až neuvěřitelné. Je potřeba říci, že jde především o zásluhu vedení oblastních svazů superligových výběrů, trenérů a realizačních týmů. Kde problém ale určitě máme, je sportovní infrastruktura. Většina hřišť, na kterých Superligu hrajeme, nesplňuje požadované herní parametry a ani komfort pro hráče a pro diváka. To mě hodně trápí. Na asociaci se tomu hodně věnujeme, ale je to běh na dlouhou trať a stojí to mnoho peněz. Jenže od prostředí se všechno odvíjí.

 

Od této sezony se nově přidala Plzeň, v čem vidíte její přínos soutěži a kdo bude další nováček?

Plzeň soutěž nejen okysličila, ale hlavně do ní vstoupila s až překvapivou vervou. Adaptovala se velmi rychle a pro soupeře není lehký protivník. Nějací nováčci na obzoru jsou, ale zatím si tyto úvahy nechám pro sebe, protože jsme odehráli teprve polovinu soutěže a jednání probíhají pouze informativně. Nic domluvené není.

 

Chystáte nějaké novinky nebo změny už na jaro?

Na jaro určitě nic nového nechystám, přece jen je rozběhlá soutěž a ani se nic měnit nemůže. Nicméně na superligovém grémiu, které bude v lednu, předložím návrhy změn, které se týkají úpravy disciplinárního řádu nebo pravidel.

 

S malým fotbalem jste prožil osobní vrchol v říjnu v Praze. Po titulu evropského šampiona jste se stal mistrem světa. Jak vám to zní?

Určitě použiju spíš slovo stali, protože se na obou těchto fantastických úspěších vždy podíleli celý realizační tým a všichni hráči. A jak mi to zní? No, musím tentokrát přiznat, že se mě to příjemně dotýká a cítím hrdost. Něco se ve mně zlomilo. (smích) Ale je potřeba zdůraznit, že úplně stejný podíl na tom mají i všichni, kteří jakýmkoli způsobem pomohli nebo podporovali náš tým. A že jich není málo…

 

Světový titul má ovšem větší váhu i vzhledem k vyšší úrovni soupeřů, je to tak?

Samozřejmě svět je víc než-li Evropa a je pravda, že síla soupeřů se v těch dvou šampionátech nedá vůbec srovnávat. Teď na mistrovství světa byly týmy daleko vyspělejší než na mistrovství Evropy v roce 2016. Je to dáno především celosvětovým vývojem malého fotbalu. Začíná v něm být víc partnerů a peněz, tedy víc profesionálů na úrovni jeho řízení, a tím pádem se obecně zvedá i jeho kvalita. Reprezentační týmy už to jen dokládají.

 

Pochyboval jste před nebo při turnaji o tom, že český tým dosáhne na zlato?

Tentokrát jsem si zakazoval na cokoli takového vůbec myslet. Říkal jsem si, že pokud získáme medaili, budu šťastný. Ani v realizačním týmu jsme to nikdy neřešili. Ale všichni společně v týmu jsme samozřejmě měli ambice nejvyšší, o tom není pochyb.

 

Porovnejte oba turnaje. Kam se za dva roky kategorie do 21 let posunula?

Výsledkově není co porovnávat. K úspěchu vždy potřebujeme postoupit ze skupiny a poté vyhrát tři zápasy. Organizačně je to úplně jiný svět. Když jsem teď na hotelu potkával třeba Senegalce, Rusy a jiné reprezentanty, jak byli disciplinovaní, vybavení, organizovaní, tak jsem si říkal: A sakra, to už není sranda. (smích) První juniorky vznikly už v roce 2015 včetně té naší. Když se vrátím v čase, ta doba se vůbec nedá srovnávat s tím, co v této kategorii zažíváme teď. Dřív jsme vše dělali tak nějak na koleni, neměli jsme potřebné vybavení, dresy a oblečení jsme si půjčovali od A týmu a tak dále. Měli jsme jen vizi. Ostatní země na tom byly podobně. Dnes mají všichni díky partnerům a sponzorům špičkovou výbavu, jak na zápasy, tak na tréninky nebo pro volný čas. Je o nás výborně postaráno, jak na hotelech, tak při dlouhých cestách v autobuse. Máme zajištěnu zdravotní péči a další. Ovšem i předešlá doba měla něco do sebe a hlavně se v ní pokládaly základy. Dělali jsme malý fotbal s pokorou, nic jiného nám ani nezbylo. (úsměv) Ale tu pokoru v sobě držíme dodnes.

 

Tým evropských a světových šampionů se hodně lišil. V čem spočívá rozdíl mezi výběrem z roku 2016 a tím letošním?

Hodně lišil je asi silné pojmenování. Charakter, nálada a cíl zůstaly stejné, jen se trochu změnil herní styl. To bylo dané tím, že se nám nepodařilo jako v roce 2016 přivést do týmu silné individuality. To jsem si jako manažer trochu vyčítal, protože naše hra byla vždy založená na takové černé, týmové práci všech plus právě na hře nadstavbových hráčů, kteří byli poté za hvězdy a ovládli tabulky. Teď záleželo víc na všech, všichni měli nějaká čísla. Hra byla víc o celém týmu, a tím se důležitost každého hráče vlastně podtrhla. A řekl bych, že proto je konečné vítězství pro každého sladší.

 

Vyřazovací boje na mistrovství světa jste vyhrávali jen o gól či na penalty. Kdy jste se cítil nejhůř?

Ano, na malý fotbal byly určitě výsledky nestandardní, ale je třeba si uvědomit, že jsme zápasy hráli s kvalitními evropskými týmy. Byly to víc šachy než otevřený fotbal jako ve skupině. Nikdo nechtěl dělat chyby. Všichni si uvědomovali, o co jde. Všechna tři utkání dost provázela nervozita, ale neřekl bych, že mi bylo nejhůř. To možná trenérům. (smích) Jsem v týmu od toho, abych hlídal nálady, rozpoložení a podobně. Nejhůř jsem se cítil, když se ve čtvrtfinále zranil Lukáš Haspra. Když doktor řekl, že nebude hrát do konce turnaje, dost mě to vykolejilo. V tom živém, zdravém organizmu najednou umřel klíčový orgán, který se staral o klid, pozitivní náladu, sebevědomí. Ale klobouk dolů před Lukášem. Dobře věděl, že je konec, avšak ani v nejmenším to nikdy nedal najevo. Pořád se normálně převlékal, pořád chodil jako kapitán na hymnu, pořád, byť se sebezapřením, chodil na rozcvičky. Dokonce i v televizi říkal, že půjde hrát. Ale bylo jasné, že to nejde.

 

V čem vidíte největší sílu české jedenadvacítky?

Jednoznačně v charakteru reprezentace. S trenérem Zdeňkem Parůžkem jsme měli v roce 2015 nějakou, možná naivní vizi, a té se držíme do dneška. A zatím se ukazuje jako klíčová. Základ je nikoli analýza hráče, ale charakteristika člověka. Hráčům ani nic nezakazujeme, proto nemají co porušovat a chovají se většinou naprosto příkladně. Vnímáme je jako parťáky, ne nám podřízené nahraditelné figurky. Zásadně v nich neprobouzíme konkurenci, každý má stejnou váhu. Jsme amatérský sport a jsme na to hrdí. Nebereme za to žádné peníze. A vždy se z toho nějak vyklube ta rodina. Je fakt strašné klišé, když to tak říkám, ale nejhorší je, že to tak opravdu funguje.

 

Na mistrovství světa jste měl i početný realizační tým, jak fungovala spolupráce?

Se Zdeňkem Parůžkem a Jardou Károu jsme to vždy dělali sami a pokaždé se nám podařilo k sobě vzít někoho jen na jednotlivé akce. Tentokrát jsme chtěli už s předstihem doplnit realizační tým, který pojede na mistrovství světa. Přivedli jsme Míru Kalužu, Petra Důma a Pavla Blahu. A byla to trefa do černého. Všichni tři na mistrovství světa předvedli výkon až nad rámec toho, co jsme požadovali. Musím říci, že se všemi bych rád pokračoval dále.

 

Za dva roky uspořádá mistrovství světa do 21 let Rusko. Jak složitá bude obhajoba?

Předně je potřeba říci, že Světová federace malého fotbalu se dle očekávání rozhodla, že kategorii zvedne o dva roky, tedy bude to šampionát hráčů do třiadvaceti let a startovat na něm mohou hráči narození v roce 1997 a mladší. Co vím, tak Rusko chce šampionát pojmout ve velkém stylu. Proto jsem především rád, že u toho jako obhájci titulu můžeme být. Máme na přípravu skoro dva roky, takže uvidíme co s tím. Myslím si, vzhledem k tomu, jak neskutečně se tato kategorie zvedá, budeme rádi za každý dobře odehraný zápas. Ovšem potenciál rozhodně máme. Už teď v Praze jsme si záměrně udělali mistry světa z kluků narozených v letech 1998 a 1999. O to víc jsme rádi, že se povedl úspěch, který jim dá zkušenosti.

 

Má tedy česká jedenadvacítka potenciál do budoucna i po konci silné generace?

Potenciál máme určitě, ale nebudu zastírat, že generace Haspry, Tvrzníka, Širůčka a Šlégra nám bude citelně chybět. Byli s námi přes tři roky a všichni měli v hierarchii týmu jasnou a stálou pozici. A hlavně to byly vítězné typy. Tyto osobnosti nenahradíme. Teď štafetu přebírají Mařík s Hulinským, kteří v juniorce za tři roky dorostli od nejmladších hráčů k nejstarším. A mezi tím se stali mistry Evropy i světa.

 

Už jste s touto kategorii dosáhlo všeho. Pořád máte chuť pokračovat jako generální manažer?

Paradoxně ano. I když vím, že už můžeme být jen horší, mám chuť snad ještě větší. O to víc se těším na své kolegy v realizačním týmu, na kluky z mančaftu, i na ty nové. Budeme v nové roli, snad nebudeme mít takový stres. Nechci, aby to vyznělo, že už vlastně nic nemusíme, že se nemusíme posunovat dál. To určitě ano. Cíl bude vždy zisk medaile a ideálně zlaté, ale už to můžeme zvládat s větším klidem a víc si malý fotbal také užít.

 

Na závěr se zeptám obecně. Úspěchy na mezinárodní scéně sbírá áčko i jedenadvacítka, proč se malému fotbalu v České republice tak daří?

Teď jsem o tom vedl na galavečeru mnoho debat a někdo použil slovo škrobení. (smích) Myslím, že to všechno vystihuje. Malý fotbal je amatérský sport a i při přípravě scénáře na galavečer jsem chtěl, aby ta kontinuita s amatérismem byla patrná. Nechtěl jsem, aby to najednou byl jiný svět. Ale zároveň, aby šlo o večer důstojný svému názvu. Aby nebyl zbytečné naškrobený, neměl falešné pozlátko. A troufnu si mluvit i za A tým, že je to stejné v reprezentacích. Prostě o tom přemýšlíme jinak, vynakládáme to nejlepší ze sebe, ale nehrajeme si na profíky. Jsme normální. I v Superlize malého fotbalu k tomu přistupuji podobně. A domnívám se, že právě proto se nám daří. Nevím, jestli to do budoucna bude stačit, ale myslím, že malý fotbal jiný nebude.

- Jaroslav Kára -

 

Další články

< předchozí strana | následující strana >
0 | 10 | 20 | 30 | 40 | 50 | 60 | 70 | 80 | 90 
0 | 100