Asociace malého fotbalu české republiky

Sandr bere jako poctu, že se dostal do superligového výběru

16. 02. | 21

Příbram – I když okusil už premiérovou sezonu Superligy malého fotbalu, patří David Sandr (na snímku ve světlém) pořád ještě k mladé generaci příbramských hráčů, kteří mohou středočeský výběr pozvednout ze spodních pater tabulky.

Pětadvacetiletý útočník naskočil sice jen do tří podzimních duelů celostátní soutěže, ale se třemi góly a sedmi asistencemi mu patří pátá pozice mezi nejlépe bodujícími hráči. „Zkusíme se dostat do play-off,“ povídá Sandr v šestém dílu seriálu, který představuje osobnosti výběrů Superligy malého fotbalu.

Do Superligy malého fotbalu jste nakoukl už v první sezoně 2015/2016, ovšem nebylo jednoduché se prosadit, že?

Naskočil jsem až v průběhu první sezony, protože jsem byl mladý a neměl jsem toho tolik odehráno. Tolik jsem se malému fotbalu ještě nevěnoval, protože jsem hrál za FK Příbram, kde jsme to měli zakázané. Příbramský tým v Superlize tehdy tvořilo jádro hráčů z naší ligy malé kopané, kteří spolu hráli dlouho a moc se nenabíralo. To byl problém, který nás dohnal v následujících sezonách, postupně hráči přestávali hrát, jako třeba bratři Mackové. Troufám si říct, že až do téhle sezony jsme s tím hodně zápasili, snažili jsme se za ně najít náhrady.

Hodně hráčů bralo celostátní soutěž malého fotbalu zpočátku spíš jako doplněk, jak ji berete vy?

Možná jako jeden z mála jsem ji nebral jako doplněk. Pro mě byla pocta, že jsem se dostal do příbramského výběru, kde nastupovali takoví hráči, kteří hráli i nejvyšší soutěž ve velkém fotbale. Najednou to bylo něco jiného oproti příbramské malé kopané, kde naše soutěže postupně odpadaly. Když jsem se chodil dívat na mého tátu, měli jsme v Příbrami pět soutěží, dnes máme stěží dvě po dvanácti celcích. Proto jsem tenkrát celostátní Superligu bral jako čest, že si si takovou soutěž můžu zahrát. Je to super myšlenka, šlo o něco nového, že nastoupíme proti klukům z Prahy nebo jedeme reprezentovat Příbram do Brna.

Jenže úspěchů zatím Příbram v celostátní soutěži moc neposbírala, nejlépe skončila šestá v úvodním ročníku. Máte pro to vysvětlení?

Pamatuji, že ještě než se tenkrát zahájila Supeliga, proběhl turnaj v Českém Dubu, kam se sjely všechny celky a Příbram vyhrála, takže potenciál tam je. V první sezoně jsme skončili nejlíp až dodneška, pak se na výsledcích podepsal odliv hráčů. Skončilo jádro, na kterém se stavělo. Podepsala se na tom situace v příbramské malé kopané, kdy skončila spousta týmů, hráči odešli. Až do této sezony jsme s tím zápasili jak počtem hráčů, tak kvalitou. Teď covid zastavil sport jako takový, ale když se podívám na poslední sezony, zase jsme jádro začali tvořit. Nechci zmiňovat sebe, když jsem dvě sezony nehrál a byl v Austrálii, ale už přede mnou toho hodně odehráli kluci jako Ondra Drašnar, Kuba Tošovský, bratři Junkové, což se začalo projevovat.

Vidíte tedy stoupající tendenci?

To ano, najednou zápasy byly vyrovnané a kolikrát jsme týmy přehrávali. Nejvíc za to hovoří utkání v Praze. Jedna věc je, že nás Staropramen nejspíš podcenil vzhledem k počtu, v jakém jsme přijeli, ale všichni naši hráči měli mraky zkušeností ze Superligy. Nebyl to náhodný výsledek (Příbram zvítězila 6:2 – pozn. red.), jak to mohlo vyznít pro spoustu nezaujatých diváků. Četl jsem rozhovory od kluků z Prahy, kteří moc nezmínili, že jsme právě v zápase nehráli beton nebo zaparkovaný autobus, jak se říká, naopak jsme hráli nahoru a přehrávali je.

Po pěti podzimních kolech aktuálního ročníku je Příbram čtvrtá, dva body za Staropramenem Praha. Jaké máte ambice?

Netroufám si říct, nestanovali jsme si je před sezonou. Vrátil se staronový trenér Michael Kvasnica, který dal dohromady tým i atmosféru v něm. Řekli jsme si, že bychom v sezoně především rádi odjezdili všechna utkání v rozumném počtu. Trenér určil kostru, se kterou počítá, k té chce postupně nabalovat hráče. Zkusíme se dostat do play-off.

Co říkáte na rozšíření Superligy malého fotbalu na dvanáct mužstev a rozdělení na východní a západní skupinu?

Asi jako každý hráč vnímám souboje s Brnem nebo Pardubice jako prestižní, východní skupina je silnější, to můžu ze zkušenosti říct. Na druhou stranu play-off je jiné než dlouhodobá soutěž, může se stát cokoli a třeba i opravdu suverénnímu Brnu se najednou zápas nepovede a nevyhraje. Pro mě je to zajímavé, těšil jsem se na ten systém a snad sezonu dohrajeme, i když si to nemyslím.

Proč tomu nevěříte?

Když se budeme bavit o rozvolnění amatérského sportu třeba v dubnu, musíme počítat s tím, že osmdesát procent hráčů malého fotbalu nastupuje i ve velkém. Do toho pracují, mají rodiny, takže myslím, že není reálné všechno dohrát. Byl bych samozřejmě rád a jsem v kontaktu s mnoha lidmi, kteří jsou hladoví po malém fotbalu. Našemu sportu ovšem současná situace může i pomoct. Na jednu stránku nucená pauza možná znechutila starší hráče, kteří plánovali sezonu dvě do konce aktivní kariéry, urychlilo to jejich rozhodnutí. Na druhou stranu spousta kluků, kteří už fotbal hrát nechtěli, se třeba vrátí ke sportu. Může to paradoxně pomoct malému fotbalu, dojde k expanzi týmů a příbramská malá kopaná bude mít zase pět soutěží.

K fotbalu vás přivedl otec Josef, který vás i trénoval ve výběru. Takže hlavní rodinné téma je fotbal?

Táta je srdcař malého fotbalu v Příbrami, hraje strašně let a díky něm jsem se k němu dostal. Chodil jsem se na něj dívat, když ještě kopal aktivně, byť to zkouší dodneška. Vždycky jsem ho měl jako vzor v malém fotbalu, v němž byl úspěšný. Pak jsem postupně přebral hráčskou dráhu za něj a chodil se na mě dívat on. V Příbrami máme menší základnu, není tu moc lidí, takže taky přišla volba na něj, zda chce koučovat superligový výběr. Vzal si to na triko a když se nám nedařilo nebo jsme někde vybouchli, řešilo se to pomalu sedm dní, ještě jsme spolu pracovali. Pořád zůstal u týmu, jako trenér přišel Michael Kvasnica a taťka dělá vedoucího mužstva, takže s námi jezdí na utkání a podle mě je ve správné pozici. Je totiž se všemi kamarád, s klukama nejradši zajde na pivko, ovšem skloubit pozici trenéra a kamaráda moc nejde dohromady.

Strávil jste rok a půl v Austrálii. Co ve vás takhle zkušenost zanechala?

Jel jsem tam se záměrem, že se fotbalu nijak nedotknu, za pracovní zkušeností, ale nějakým způsobem se to rozplynulo. Za dva měsíce člověku chybí sport, který dělá celý život. Skrz fotbal se mi otevřely dveře k pracovním vztahům, našel jsem kamarády. Jsou to protinožci, takže fotbalová zkušenost byla zajímavá. U nás při fotbale hodně dbáme na výhru, když se nevyhraje, nálada v kabině není dobrá a chvilku trvá, než to odezní, většinou tak u třetího čtvrtého piva.

V Austrálii ne?

Tam jsem po prohře přišel do kabiny, každý byl vysmátý a pivo měl už v ruce. Hlavně uvolněná atmosféra vystihuje Austrálii nejvíc. Malý fotbal tam vůbec nefrčí, což mě překvapilo. Byl jsem tam v roce 2019, kdy se konalo mistrovství světa v Perthu. Žil jsem v Melbourne, což je jedno ze dvou největších měst, ale žádná organizovaná liga malého fotbalu tam nefunguje. Australský výběr na šampionátu převážně tvořili lidi z Perthu, ne jako u nás nejlepší z celé republiky, ale jen z jednoho regionu.

Tam jste našel oblibu v kávě, která se stala vaším živobytím?

Osudové spojení proběhlo iks let předtím, snad každý fotbalista zná, že se po tréninku jde na kávu. Melbourne je kávová mekka, těžko se tam vyhnete kávě, máte ji na každém rohu. Je tam v jiné kvalitě než u nás, i když se taky zlepšujeme, jsou Australané možná o krok nebo dva dál. Nasměrovalo mě to však k mé práci, káva mě baví. Když jsem se musel vrátit, přestože jsem plánoval trochu delší pobyt, hledal jsem nějaký směr, kam se upíchnout. Šel jsem cestou kávy, kvůli tomu jsem se přestěhoval do Liberce a začal pracovat v kavárně, která spadá pod pražírnu. Takže jsem u zdroje, dělám vedoucího.

Proč jste se musel vrátit dřív?

Kvůli koronaviru, bylo to loni v dubnu. Musíte mít vízum, jinak se do Austrálie nedostanete. I dnes se ukazuje, že tam restrikce berou hodně vážně, když se něco zavře, tak se to zavře. Jak přišel lockdown, bylo mi jasné, že se tam nedá žít bez podpory, kterou jako student z jiné země nezískáte.

Máte dva starty v české reprezentaci malého fotbalu, nastoupil jste v přípravě před Eurem 2018 proti Anglii. Myslíte stále na národní tým?

Vůbec se myšlenky na něj nevzdávám. Člověk si postupem času uvědomí, že něčeho dosáhl, bylo to příjemné a že si to chce zopakovat. I když to byl jen přípravný kemp, nešlo o vrcholnou akci a zkoušeli se noví hráč pro reprezentaci, pořád jsme reprezentovali Českou republiku, což je opravdu nejvíc v malém fotbale, pingpongu nebo hokeji. Máte lvíčka na prsou a když někoho potkáte v teplákovce, hřeje vás to u srdce.

Zanechalo to ve vás jen pozitivní dojmy?

Samozřejmě pro mě to byl debut, takže jsem vnímal zodpovědnost. Kdybyste se zeptal třeba Standy Maříka, pro něj už je to nejspíš rutina, ale cítil jsem, že se lvíčkem na prsou musíme jezdit po zadku, nechceme s Anglií prohrát. Uvědomil jsem si, že to bylo příjemné a rád bych si to zopakoval, proto bych se do reprezentace rád vrátil. Mohl by mě k tomu popostrčit i příbramský výběr, nějakou kostru jsme vytvořili a i když jsme v tabulce až čtvrtí, v top dvaceti nejvíc bodujících máme pět hráčů. I to svědčí o tom, že máme svým způsobem nášlápnuto. A do národního týmu se samozřejmě může dostat i někdo jiný z Příbrami.

- Jaroslav Kára -

Foto: Mostecká liga malé kopané

Další články

< předchozí strana | následující strana >
0 | 10 | 20 | 30 | 40 | 50 | 60 | 70 | 80 | 90 
0 | 100 | 200 | 300 | 400 | 500 | 600 | 700