Českému malému fotbalu dělají dobrou reklamu i rozhodčí, řídí velké medailové zápasy

Tomáš Sýkora.

Brněnský sudí Sýkora dlouhodobě patří do české i evropské špičky, v tomto roce se objevil na všech velkých akcích Evropské federace malého fotbalu – na mistrovství Evropy v Sarajevu, Lize mistrů v Polsku, Eurocupu v Bulharsku i Euro Business Cupu v Turecku.

V bulharském letovisku Sunny Beach řídil finále, v němž černohorský celek Dadi Gradnja Podgorica porazil rumunského obhájce titulu Borussia Sibiu 2:1 po penaltovém rozstřelu. „Zatím je to bezkonkurenčně největší úspěch v mojí kariéře. Po dlouhé době si český rozhodčí sáhl na nejvyšší zápas evropského nebo světového turnaje. Je to pokračování dědictví, které tady máme. Zároveň je to motor, který mě žene dál. Teď jsem pískal finále Eurocupu, ale mám samozřejmě nejvyšší mety. Nejde jen o mezinárodní zápasy, ale i v českých vodách se chci prát za skupinu rozhodčích, kterou máme v České republice kvalitní a s nimi chci prožívat evropský úspěch,“ prohlásil devětadvacetiletý Sýkora.

Naposledy český sudí odřídil finále na velké mezinárodní akci v roce 2019, Jaroslav Pakosta pískal finále světového šampionátu v australském Perthu. Na něj navazují jeho svěřenci, Pakosta je předseda komise rozhodčích Asociace malého fotbalu České republiky.

Příští rok se od 21. května do 1. června uskuteční mistrovství světa v ázerbájdžánském Baku, kde by si Sýkora rád odškrtl poslední turnaj, který mu schází. Světový šampionát dosud nepískal. „Rád bych se tam podíval. Jeden dobrý turnaj už jsem tam odřídil a hrozně rád bych pokračoval a dostal se tam, byl by to obrovský úspěch. Kvalita rozhodčích však primárně v Evropě šla za poslední půlrok od mistrovství Evropy hodně nahoru, takže konkurence je velká, zároveň parta rozhodčích je skvělá, to mě nutí posouvat se dál. Záleží, jakou člověk bude mít výkonnost, jak mu sednou zápasy, je to i o štěstí, potom se uvidí, kam se mu povede dostat. Můj první cíl je zúčastnit se mistrovství světa, pak se uvidí, jaké budou zápasy,“ pronesl Sýkora.

Na mistrovství světa už se podíval jeho český parťák Havel, i když šlo zatím jen o šampionát kategorie do 23 let a žen. V chorvatském městě Mali Lošinj řídil duel o třetí místo hráčů do 23 let, v němž Srbsko zdolalo Ázerbájdžán 3:0. „Pro mě to byla ohromná zkušenost a posun v kariéře v malém fotbalu. Upřímně, když jsem tam ze začátku přijel, obával jsem se, jak tam zapadnu, ale dopadlo to dobře a nakonec z toho byl zápas o třetí místo jako hlavní. Ve finále jsem ani být nemohl, když tam hrála Česká republika se Slovenskem,“ zmínil Havel finálovou bitvu, v níž český celek podlehl slovenskému rivalovi 2:3 po penaltovém rozstřelu.

O delegaci do finálového dne si řekl už ve čtvrtfinále, když odřídil utkání, v němž Srbsko zdolalo Kolumbii 2:1. „Tem zápas se mi povedl asi nejvíc. Dal jsem sice jednu červenou kartu a šest žlutých, ale všichni po zápase i z komise rozhodčích byli spokojení,“ popsal.

Tomáš Havel.

Dosud řídil jen jeden mezinárodní turnaj v Českém Dubu, ale malý fotbal píská už čtyři roky, velký dokonce sedmnáct let. „Snad už jsem v České republice ukázal, že pískat umím. Chci poděkovat Jardovi Pakostovi, který mě do Chorvatska delegoval. Tam mi šéf rozhodčích říkal, že se mnou byl spokojený, už patřím do jeho party, což je pro mě dobré. Rád bych se na listině udržel a podíval se jinam než jen do Chorvatska,“ líčil jedenatřicetiletý Havel.

Také jeho láká mistrovství světa v Ázerbájdžánu. „Nejbližší cíl je udržet se příští rok na mezinárodní listině rozhodčích v malém fotbale. To je hlavní, mistrovství světa by byl pak sladký oříšek,“ doplnil.

Čeští sudí musejí na mezinárodních soutěžích přivykat odlišným pravidlům než u nás. „Pravidla nejsou konsolidována pro všechny soutěže, to je rozdíl. Samozřejmě taky ve stylu pískání. V Evropě mají dva rozhodčí píšťalky, v podstatě jsou oba hlavní, zatímco u nás je jeden hlavní a druhý asistent. Na mezinárodní scéně se musíte sehrát s kolegy, co se týče tempa a pravidel, liší se také intenzita a kvalita zápasů. Jdeme z české ligy, která je sice fakt dobrá, přesto o level výš, takže i sudí musí zařadit o něco vyšší rychlostní stupeň,“ sdělil Sýkora.

Úděl arbitrů je složitý v tom, že ač pískají sebelépe, takřka vždy se najde někdo, kdo jim spílá. Domácí, hosté, fanoušci… Jsou neustále pod tlakem. „Fanoušky nevnímám, vnímám jen atmosféru. Na loňské turnaji v Ázerbájdžánu večer navštěvovaly zápasy dva tisíce fanoušků, atmosféra hnala všechny, nešlo polevit ani na vteřinu. Dobrá atmosféra mě žene, to mám rád. Ázerbájdžán je však specifický v tom, že jsem rozdával během turnaje i po něm autogramy nebo selfíčka fanouškům,“ popsal Sýkora.

Už podle mužstev, která proti sobě nastupují, dokáže rozhodčí odhadnout, jaké utkání ho čeká. „Rozdíl vidím hlavně na hřišti. Češi jsou proslavení dynamickým, technickým stylem, nikdy jsme nebyli extra fyzický mančaft, co se týče důrazu. Protipólem můžou být země jako Černá Hora, Bosna a Hercegovina, Srbsko, které hrají důrazně fyzicky, jiným stylem se prezentují Francie, Portugalsko nebo Polsko. Je zajímavé, když se potkávají různé herní styly. Třeba na mistrovství Evropy jsem pískal Slovinsko s Černou Horou a věděl jsem, že míru posuzování musím posunout výš. Bylo to velmi důrazné utkání,“ srovnával Sýkora.

Brněnský rodák patří k dobře rozpoznatelným rozhodčím už svým vystupováním. „Obecně jsem normální rozhodčí. Pokud se hráč chová hezky a je schopný se mnou komunikovat, ne hned křičet, taky se k němu chovám hezky. V Evropě se o mně ví, že jsem docela dobrý parťák, na druhou stranu jestliže je hráč neurvalý, holt musím zasáhnout. Beru to tak, že jsme tým rozhodčích, který s nimi hraje na hřišti, jen nejsme proti sobě, ale pomáháme hře. Snažím se do zápasu nezasahovat, ať se rozhodne na hřišti, jen pokud to situace vyžaduje, vstoupím do toho dle potřeby. Nikdy není dobře, když se primárně mluví o rozhodčím. Když se nemluví, je to nejlepší pochvala,“ poznamenal.

Fotbal píská jedenáct let, z toto malý fotbal sedm. „Mám kolem sebe tolerantní lidi, kteří akceptují moje vrtochy, ať jsou to přítelkyně, mamka, taťka, celá rodina i kolegové v práci,“ usmál se Sýkora.

Havel souhlasí s tvrzením, že dát se na dráhu rozhodčího je do jisté míry sadomasochismus, přesto si tuhle cestu zvolil. „Už ve školce nebo na základní škole jsem byl mluvčí třídy, měl jsem na starosti různé organizační věci. Když jsem pochopil, že herně se ve fotbale nikám dál nedostanu, začal jsem ve čtrnácti letech jako laik mávat dorosty, které trénoval táta. Po půl roce mávání a objíždění jsme se s kolegou rozhodli, že se přihlásíme mezi rozhodčí. Začali jsme a jsou z nás stabilní kolegové, ze čtrnácti víkendů jedeme dvanáctkrát spolu,“ přiblížil Havel, který pravidelně píská divizi a zatím čtyřikrát okusil i třetí ligu.

V jeho stylu je patrný tolerantní přístup ke tvrdé hře. „Mám ji rád. Často se snažím s hráči mluvit, možná někdy víc, než je zdrávo, že to vidím, ať hrají dál, že pro mě to faul není. Mám naučené fráze. Jsem typ rozhodčího, který se snaží co nejdéle hrát bez karet. Od začátku sezony Superligy malého fotbalu jsem pískal tři utkání a první žlutou jsem dal až ve třetím zápase, snad po sto padesáti minutách. Snažím se hru pouštět, aby výhody, které vznikají, byly fakt výhody. S hráči se chci bavit, být s nimi parťák a kamarád,“ doplnil Havel, který pochází z České Lípy.

Tomáš Sýkora.

Tomáš Havel (uprostřed).